Se Zdeňkem Peckou jsme se potkali v litoměřické loděnici, místě, kde vůbec poprvé usedl do lodi. Prozradil nám svou cestu ke sportu i historku, proč na ostrově v loděnici roste vzrostlý javor.
Jako tříletý jsem bohužel při hře se stavebnicí omylem vypil velmi silné léky, které byly v lákavé modré lahvičce. Moje máma mě tehdy zachránila, sebrala dost síly a odnesla mě do nemocnice. Tam se moc nestarali o detaily, ale bojovali o můj život. Zachránili mě, ale spousta orgánů zůstala poškozená. Tak začaly moje problémy, byl jsem potom jako malý často v nemocnici, absolvoval jsem vyšetření i operace. Ve škole jsem pak byl vždycky ten, který nesměl cvičit, takže to nejdřív na žádný sport vůbec nevypadalo.
V roce 1964 mě vzali naši do kina na film Romulus a Remus. Kdo ho viděl, určitě pochopí, jak moc mě zaujaly svalnaté postavy a sportovní výkony. Chtěl jsem být okamžitě kulturistou, což byla samozřejmě hloupost, ale byl to první sportovní impuls. Když potom můj táta o dva roky později zemřel, začal jsem postupně cvičit s jeho činkami a vnímat sport ze širší perspektivy. V roce 1968 se poprvé přes oceán přímým přenosem přenášela olympiáda z Mexika. Po nocích, když máma spala, jsem tajně sledoval sportovce a hrozně mě to fascinovalo. V tu chvíli jsem se rozhodl, že bych tam chtěl jet taky. Začal jsem mít chuť se víc hýbat. Pak jsem nastoupil na gymnázium a kamarádi, kteří veslovali, mě poprvé vzali do loděnice.
Když jsem začal jezdit, vůbec mi to nešlo. Byl jsem hrozné dřevo – přece jenom se mi v dětství nervy poškodily nevratně na celý život. Moje motorika do dneška není dokonalá, spíš naopak. Začal jsem se tím prokousávat a zažil i spoustu porážek. To mi samozřejmě vadilo, ale zároveň i hodně motivovalo k tomu, abych jednou nějaký závod vyhrál. A ono to nakonec šlo. Dostal jsem se až na juniorské mistrovství, které se tehdy konalo v Brně. Hrozně jsem se na něj těšil, ale zároveň i bál. Nakonec mi ale podmínky přály, voda byla bez jediné vlnky, jako kdyby ji pro mě někdo vyžehlil. Takže jsem vyhrál a dostal se tím do juniorské reprezentace. Právě tam jsem se rozhodl, že chci být nejlepší.
Opravdu se mi tehdy dařilo a v poměrně krátké době jsem začal veslovat v Dukle Praha, která mi dala všechno, co člověk pro ten sport potřebuje. Byli tam lidi, kteří byli slavní, trénoval mě olympijský vítěz Václav Kozák, tehdejší ikona. Nechal nás tehdy jezdit tak, jak nám naše srdce a tělo přirozeně říkalo. I tím mě ten sport chytil tak, že jsem se chtěl přiblížit aspoň jedné velké medaili. Podařilo se a prošli jsme spolu s mými týmovými kolegy MS v Lucernu, místě, které příroda vytvořila přesně pro veslování, odvezli jsme si stříbro z MS v Nottinghamu a pak už před námi byla jen ta nejvyšší meta – olympiáda.
Samotná olympiáda byla úžasná, i když je to trochu omšelé, je to tak a nemám pro ni lepší výraz. Byla to oslava sportu a mládí, úplně jiné závodiště. Lidi, které jsme potkávali v televizi, jsme viděli na vlastní oči. Napořád mi uvízlo v hlavě, že když jsme se dostali ke vchodu na stadion, byl to tak monstrózní a posvátný pocit, že pak už si na nic dalšího ze zahájení nevzpomínám.
Při samotném startu jsem pak byl tak nervózní, že jsem ho takzvaně ulil. Vrátili nás zpátky na druhý, poslední pokus, takže nervozita stoupla. Ale nakonec se všechno povedlo a odstartovali jsme. A pak se stala druhá nešťastná věc, můj kamarád Vochozka chytil „kraba“, jednoduše mu vypadlo veslo. On ho naštěstí dohnal a dokázali jsme udržet třetí místo. A díky těmto událostem má pro nás cenu zlata.
Tehdy nám k olympijské medaili dali jako dárek sazenici kanadského javoru. Byli jsme třetí, takže každý z naší čtyřky jednu sazenici dostal. Ta má zakotvila v Litoměřicích, kde jsem začínal a kam se pořád vracím, je to takové vzpomínkové místo. Nedávno jsme se tu dokonce potkali se všemi mými kolegy z lodi a řekli si, že se tu budeme setkávat pravidelně. Máme tu i pamětní desku.
Olympiáda v Moskvě pro mě byla těžká, byl jsem před ní nemocný a nebyl úplně v kondici. Při první rozjížďce jsme prohráli o 20 vteřin s polskou posádkou, přestože jsme celou sezónu měli jednoznačně lepší výsledky. Trenér Kozák to tehdy ale nevzdal a řekl nám, že se vybodneme na trénování a začneme se léčit. Povedlo se, ve finále jsme dlouho byli druzí, vedle nás kluci z Belgie a Jugoslávie. Nakonec jsme to zvládli zase na bronz a i tahle medaile má pro mě cenu několika zlat.
Samozřejmě, že jsme chtěli třetí medaili z třetí olympiády, z té v L.A. Myslím, že mluvím za všechny sportovce, kteří byli na vrcholu přípravy, že toto rozhodnutí bylo neskutečně tvrdé a nepříjemné. Ale nedalo se nic dělat. V tu chvíli jsem začal přemýšlet nad tím, co budu dělat dál.
Jel jsem ještě na přípravu, v době, kdy vrcholily hry v Sarajevu. Měli jsme hroznou smůlu, protože se nám po cestě kvůli silnému větru rozbily lodě. Rozhodl jsem se, že se alespoň půjdu podívat na naše sportovce, zrovna probíhala štafeta v běhu na lyžích. Asi to byl osud, protože jsem tak potkal svou ženu, Květu Jeriovou, se kterou se nám narodily dvě krásný holky. A potom jsem se už chtěl věnovat rodině a maximálně trénovat.
Vždycky, když jsem začínal trénovat nový tým, svolal jsem kluky a ptal se jich, na jaké lodi by chtěli veslovat a s jakým partnerem. Vašek mi hned řekl, že na skifu. Rozmlouval jsem mu to s tím, že je na něm každý vždycky sám – sám na radost i smutek. Vedle toho musel projít spoustou kontrolních závodů a dobře se umístit. Na kontrolách pak překonal všechny o šest vteřin a na prvním závodě porazil svého prvního velkého rivala, Thomase Langeho. A pak nebylo co řešit.
Má žena je v tomhle skvělá, neustále vymýšlí výlety – jak turistické, tak na kole. Nedávno jsme se vrátili z kol v Krušných horách. Ona mi vždycky ujíždí, přece jen je z běžkařské přípravy víc zvyklá. Myslím, že život je pohyb a kdo tohle uznává a alespoň trochu se o ten pohyb pokusí, má pak ten život krásnější. Míň bolesti, míň nemocí a spousta dalších věcí, které člověka dělají šťastným.