S panem Oldřichem Svojanovským jsme si v loděnici pražského Veslařského klubu Blesk povídali o vůli ke sportu, jeho úspěších i sportování ve vyšším věku.

Říká se, že vítězem se člověk nerodí, ale stává. Za úspěchy stojí tvrdý trénink, jak probíhala příprava?

Základem každého sportu je fyzička, to znamená běhy. Jezdili jsme hodně na Luční boudu a tam běhali denně 50 kilometrů na lyžích. Dneska je to jinak, Ondra Synek jezdí do Švýcarska, kde mají vyjeté stopy. To my jsme si je museli vyjet sami! Jezdili jsme i na kruháč do Nymburku, kde jsme to moc rádi neměli. Měli jsme šest disciplín, všechno se sledovalo a nedalo se to ošidit. Byla to velká dřina a stálo za tím spoustu odříkání. Dneska jsou už posilovny vybavené, my jsme tady ale tehdy měli dvě tři činky.

Největším uměním bylo formu vyladit. Tak, aby nebylo ani moc brzy, ale ani pozdě – kluci byli pak přetažení, stačila malá nemoc a už tu byl problém. Tady v klubu, když někdo onemocněl, neměl za sebe náhradu. Byly tady dva kluci, kteří jezdili bez kormidelníka a dělali nám sparing partnera, když bylo potřeba. Oni sice byli ve výhodě, byli lehčí, ale i tak jsme spolu závodili a chtěli se navzájem porazit.

To muselo stát jistě spoustu úsilí a pevné vůle. Jakou jste měl motivaci? Byly to výsledky, vidina vítězství, nebo za tím stálo i něco jiného?

Rozhodně vítězství, pocit porážky soupeře. Každý sportovec je dravý. Já jsem nechtěl prohrát ani ve fotbale tady na plácku. Hrávali jsme tehdy před tréninkem kopanou a stalo se nám, že jsme se na vodu vůbec nedostali. Měli jsme v klubu Václava Kozáka, olympijského vítěze z Říma. Muselo se hrát, dokud jeho strana nevyhrála. Takhle to mezi sportovci prostě chodí. 

Svým úsilím jste se vypracoval až k reprezentaci na Olympiádě. Ta úplně první byla v Mexiku, na osmě, kde jste poprvé sedl do lodě se svým bratrem.
Je to tak, on byl o tři roky starší, takže byl vždycky mimo mou kategorii. Kategorie žáků tehdy nebyla, takže se veslovalo od patnácti let. A to už patřil brácha do kategorie vyšší. Takže jsem se s ním opravdu poprvé potkal na jedné lodi až před mexickou olympiádou.

Olympiáda v roce 1968 v Mexiku byla těžká. Mysleli jsme si, že na medaile stoprocentně máme. V sezóně jsme vyhrávali, poráželi největší konkurenty. Ale pak jsme se potýkali s nadmořskou výškou a zkolaboval nám jeden člen týmu. Dostali jsme náhradníka, ale nešlo to. Skončili jsme pátí, brali jsme to tehdy jako neúspěch.

Ale zase jsem byl tehdy nejvíc hrdý na to, že jsem Čech. Bylo to něco neuvěřitelného – úspěchy Věry Čáslavské, Mileny Duchkové, Miloslavy Rezkové a spousty dalších. Doteď se tyhle výkony nepodařilo v počtu medailí překonat. Byla tam úžasná atmosféra, lidi nás neznali, ale když zjistili, že jsme Češi, všichni nás podporovali. Člověk se cítil hrdě na to, že je Čech. Já jsem hrdý pořád, ale ta situace byla prostě trošku jiná.

Po Mexiku přišla Olympiáda v Německu a Kanadě. Z Mnichova jste si odvezli stříbrnou, z Montrealu bronzovou medaili. Obě jsou neuvěřitelný úspěch. Vy osobně si prý ale víc ceníte té bronzové, proč tomu tak je?
V Montrealu nás už házeli do starého železa, mně bylo tehdy třicet a bratrovi třicet tři. Všichni se divili, ale nikdo nás neporazil. Proto jsme na olympiádu jeli. Říkali jsme: Tak nás porazte, my to místo klidně přenecháme.

Ale ani Mnichov o 4 roky dříve se neobešel bez potíží. Těsně předtím jsem onemocněl. Byli jsme po rozjížďkách, necítil jsem se dobře a byla mi zima. Trenér ale chtěl, abychom ještě chvíli počkali a podívali se na osmy. Tím se to rozjelo. Doktor mi samozřejmě nemohl dát žádné léky, tak jsem dostal injekci, která byla podle pravidel. Výkon byl asi i kvůli nemoci slabší a my jsme prohráli při boji o zlato o pouhou vteřinu a půl.

Patřili jste ve vaší disciplíně do světové špičky. A to nejenom ve sportu jako takovém, ale i ve sportovním chování, které ocenila i královna Alžběta. Co se tehdy stalo?

Myslím, že by to udělal každý. Partti Karppinen, finský reprezentant, právě přebíral medaili, když jsme jeli na start. Jak začali hrát hymnu, tak jsme udělali vlaštovku – zvedli jsme vesla z vody a jeli setrvačností. A prý to tato dáma viděla a ptala se, odkud že ti slušní chlapci jsou.

Po ukončení aktivní sportovní kariéry jste na sport nezanevřel. Věnoval jste se pak sportu rekreačně?

Pořád jezdím na kole, dostal jsem teď elektrokolo, i když jsem se na začátku cítil trochu uraženě, je fakt, že dokážu ujet větší vzdálenost a když třeba nebudu moct, tak mě to kolo i doveze domů. A pak samozřejmě lyže, ty zůstávají.

Dřív jsem i běhal, ale mám operované koleno, takže je kolo lepší. Běhal jsem třeba Velkou kunratickou, která se běhá tak 11-12 minut. Ale když jsem to nedal pod 20, už jsem si řekl, že je to ostuda. Pravdou je, že máme ale i běžce, kterým je přes osmdesát.

Po skončení sportovní kariéry jsem se taky začal věnovat Českému klubu olympioniků, kde jsem doteď. A posledních 15 let jsem jeho předsedou.

Na sport není pozdě v žádném věku, můžete doporučit pohyb i starší generaci?

Snažíme se podporovat širokou veřejnost – sport je úplně pro všechny. Měli jsme dokonce i olympiádu mateřských škol. My se na ty závody chodíme dívat, je to nádhera, každý dostane diplom, vyhlásí se družstva. Nikdo nikdy neviděl tak rozzářené oči, jako když dítě dostane diplom. Je to svým způsobem takový podpůrný prostředek k tomu, aby jim sport něco říkal už odmala.

Pořádáme asi 200 akcí ročně, memoriály našich bývalých olympioniků, zrovna nedávno byl Běh velkou Moravou v Mikulčicích, to je aktivita Dany Zátopkové.  Máme samozřejmě i akce pro starší generace, veterány. Já osobně mám pocit, že zájem o sport tu je a roste napříč generacemi.

Samozřejmě každý pohyb je zdravý, tělo to ocení, ohodnotí kladně a je spokojenější než nějakým způsobem zakrnět.