Kdy jste poprvé sednul do lodě?

Když se budeme bavit o veslařské lodi, tak mě táta v Jindřichově Hradci posadil jako sedmiletého kluka za takzvaný skul, což byla stará loď pro jednoho veslaře.  Pamatuji si ten pocit dodnes, bylo to pro mě takové exotické. Táta mi pak vyprávěl, že jsem si s tou lodí věděl hned rady a okamžitě jsem začal veslovat. Podruhé jsem pak do lodi sednul až ve třinácti letech, když jsem začal chodit do veslařského klubu.

Váš otec byl také veslař. Viděl se ve vás?

To ani tak ne. Můj táta byl poměrně úspěšný veslař, ale o veslování mi vždycky jen vyprávěl. Nikdy jsem ho předtím neviděl naživo. Ale zajímalo mě to a lákalo, protože jsem vždy tíhnul k vodě. K vodě a ohni. Naštěstí mě chytla víc ta voda. K veslování jsem se dostal, až když můj táta se svým kamarádem oživil veslařský klub v Jindřichově Hradci, což bylo v době, kdy mi bylo třináct let. Zjistil jsem, že mě to hrozně baví a mám na to talent, protože jsem byl i rychlejší než moji vrstevníci.

Váš trenér byl mimo jiné i úspěšný veslař Zděnek Pecka, s kterým jsme shodou okolností mluvili nedávno. Jaký byl Zdeněk trenér? Byl tvrdý? On o vás mluvil moc pěkně.

Byl tvrdý tak, jak bylo potřeba, ale na mě moc tvrdý být nemusel, protože mě to bavilo a chtěl jsem něco dokázat. Vždycky jsme spolu dobře vycházeli, takže veslování pod ním bylo moc fajn. Trénoval mě od roku 89´ do roku 2004, takže 15 let.

Vyprávěl nám o vašich začátcích. Chtěl jste prý do skifu sám, i když to bylo v té době tabu.
V té době se víc vsázelo na čtyřku a dvojskif, ale mě ten skif vždycky lákal. Za prvé jsem rád sám a za druhé jsem pokaždé měl pocit zodpovědnosti za ostatní, abych jim to nezkazil, a to mě hrozně svazovalo. Ale aby byl člověk dobrý skifař, musí být nejlepší v republice, což jsem já nebyl. Až právě Zdeněk Pecka mi jasně řekl, čeho musím dosáhnout, aby to šlo. V tu chvíli jsem měl cíl a najednou mi to šlo. Taky si ale myslím, že jsem k tomu zkrátka dozrál. Obrovský problém při veslování je přechod z juniorů do seniorů, kdy se nejlepší veslař najednou stane průměrným veslařem, což je psychicky náročné. Pár let pak musíte vydržet, makat a věřit, že se to někam posune. A doopravdy to tak je.

Porazil jste Thomase Langeho, který byl váš největší konkurent.

To byla ale trošku náhoda. Byl to můj první závod ve skifu a porazil jsem ho. Musím říct, že měl horší dráhu než já. V dalším závodě mě sice zase porazil on, ale neměl to jednoduché. Ta výkonnost tam určitě byla.

Jak vzpomínáte na olympiádu v Barceloně, kde jste získal stříbrnou medaili?

Tak to byla určitě olympiáda, kterou jsem si nejvíce užil. I když nejsilnější zážitek mám z té první – ze Soulu. Jel jsem tam s vyvalenýma očima, protože jsem nikdy nic takového nezažil. Do Barcelony už jsem jel jako profík a favorit na medaili. Navíc tam vládla strašná pohoda, protože jsme měli svojí vlastní veslařskou vesničku, která byla od Barcelony vzdálená asi 150 km. Hrozně rád na to vzpomínám, ale je to také díky tomu úspěchu.

Účastnil jste se šesti olympiád. To je hodně.

Je to hodně, ale medaili mám bohužel jen z jedné. Na olympiádě v Sydney jsem byl dokonce nemocný a opravdu nerad na to vzpomínám. Byl jsem tam jediný veslař a bohužel to nevyšlo.

Nemrzí vás, že nikdy nepadla ta zlatá? Ani na mistrovství a ani na olympiádě.

Jo, mrzí. Samozřejmě jsem si vědom toho, že byly chvíle, kdy jsem asi mohl udělat něco jinak, ale bohužel jsem to tak neudělal. Prostě to tak bylo. Po bitvě je každý generál, ale rozhodně tím nijak netrpím.

Nejblíže ke zlaté medaili jste měl prý ve Finsku. Tam jste udělal chybu…

Ve Finsku jsem chytil veslařského „kraba“…

Ano a co to znamená?
To je, když se veslo dostane do vody v době, kdy tam nemá co dělat. Vedl jsem o tři vteřiny, jelo se mi krásně, byla krásně klidná voda a najednou „prásk“. Dodneška nevím, proč se to stalo. Úplně mě to zastavilo a propadl jsem se na páté místo. Nakonec jsem to vytáhl alespoň na bronz.

Něco podobného se mi stalo i v Kolíně nad Rýnem (MS 1998). Ale úplně nejblíž zlatu jsem byl v roce 2001 v Luzernu (MS), kde jsme se o první místo prali tři – Iztok Čop, Olaf Tufte a já. Bylo to tak těsné, že jsme nejdříve vůbec nevěděli, kdo vyhrál. Skončil jsem třetí.

A co pak, když zjistíte, že jste až druhý nebo třetí a že to zlato zase nevyšlo. Jaké máte pocity?

V té Barceloně jsem si hodně věřil, že bych mohl toho Langeho porazit. Když jsem dojel jako druhý, byl jsem hrozně naštvaný a zklamaný. Trvalo to ale tak pět minut, než jsem si uvědomil, že mám medaili. Horší je, když čekáte, jestli jste třetí nebo čtvrtý a zjistíte, že tu medaili nemáte. To pak bolí.

Každopádně i tak jste byl velice úspěšný. Co váš otec, byl na vás pyšný?

Samozřejmě. Vždycky říkal, že jsem dokázal mnohem víc než on, ale je pravda, že někdy byl i trošku rýpavý. Asi jako každý táta. Ale vždycky se se mnou všude chlubil.

Kariéru jste ukončil v jednačtyřiceti letech. Co jste dělal potom?

Tři roky jsem vedl malou firmu na opravu veslařských lodí. To moc ale nefungovalo, a tak jsme se s Jirkou Kejvalem, což byl v té době předseda veslařského klubu, dohodli, že se budu starat o Sportcentrum v Račicích, kde jsem dříve trénoval. Tam jsem dělal téměř vše. Od kancelářské práce po čištění záchodů, ale bylo to fajn, protože jsem tam byl doma. V té době jsem si také pohrával s myšlenkou odstěhovat se zpět do jižních Čech. Vlastně od chvíle, co jsem v devatenácti odešel do Prahy, jsem chtěl zpátky.

Paradox je, že Lipno, kde teď bydlím, jsem objevil až v roce 2010. Pozvali mě sem kamarádi na závody dračích lodí a když jsem to tu uviděl, zamiloval jsem si to tady. Zjistil jsem, že je tu skvělý starosta, který miluje veslování a má i veslařské lodě, ale nemá tu kdo veslovat. Pak přišlo Rio Lipno (olympijský park na Lipně k příležitosti Letních olympijských her v Riu 2016), kde jsem zastupoval veslování. Hrozně mě to tenkrát nadchlo. Vzal jsem si to za své a všechno zařídil. Dokonce jsem se kvůli tomu vzdal komentování s ČT v Riu. V té době jsme se ženou cítili, že chceme změnu. Na jihu máme rodiče, takže když bylo něco potřeba, z Račic to bylo daleko. Ze dne na den jsme se rozhodli přestěhovat. Objevil jsem tu takový malý penziónek na prodej, a tak jsme do toho šli.

Předtím, než jste odešel na Lipno, jste nějakou dobu dělal i šéftrenéra veslařské reprezentace. Jak na to období vzpomínáte?

Občas jsem rád, že jsem na to zapomněl. Nikdy jsem takové ambice neměl, nerad pracuji s lidmi. Prostě mi to s nimi nejde a neumím jim rozkazovat. V té době bylo potřeba zaskočit za šéftrenéra, takže to byla taková „nouzovka“. Byla to ale drsná škola, nebyl jsem na to připravený. Někteří veslaři, ale i trenéři v dnešní době mají různé názory na to, jak dosáhnout výsledků. Těch dosáhnete jedině, pokud máte vytrvalost a vůli trénovat. Ale tyhle lidi si myslí, že se to dá nějak obejít. Když tu výkonnost nemáte, tak ji prostě nemáte. Na startu na mistrovství světa se vás nikdo neptá na důvody, proč to nešlo. Prostě buď jste dobří nebo ne.

Co všechno teď děláte na Lipně?

Spoustu věcí. Máme tady ten penzion, o který se převážně starám já. V zimě jezdím s rolbou na Kramolíně. A pak tu mám veslařský klub, který jsem založil.

To je ale také práce s lidmi…

To je ale úplně něco jiného. Tady vidím takový ten pokrok během krátké chvíle a ti lidé z toho mají radost. Když ale učíte hotové veslaře, je to taková mravenčí práce, ty pokroky nejsou tak veliké. Tady se ale dějí velké věci. Přijde člověk, který nikdy neseděl v lodi a odchází jako veslař. A to mě hrozně baví.

Co je to Chalupa Cup?

To je závod, který jsem vymyslel v roce 1993. Pozval jsem své kamarády a soupeře a jednalo se o takovou exhibici, pobavení mimo sezónu. Teď se ale z toho stal spíše závod pro děti, protože už na to nejsou ty prostředky. Chtěl bych ale ještě jednou ty moje soupeře pozvat a vidět se s nimi. Myslím, že by to mohlo být zajímavé i pro veřejnost.

Minulý rok jste měl veslovat od Karlova mostu až do Hamburku, ale musel jste to vzdát kvůli bolesti zad. Přecenil jste se? Nebo v čem byl problém?

Možná jsem trošku podcenil přípravu. Fyzicky bych to zvládl, ale začala mě bolet záda. Nepomáhalo mi ani vylézt z lodi, prostě to nešlo. Mělo se to jet dvanáct dní v kuse a každý den určitý počet kilometrů. Možná už jsem si svoje odvesloval a do takových hloupostí se nemám pouštět. Záda mě pak hned přešly, bylo to nejspíš jen únavou svalů.

Loni jsme ale zahájili novou tradici. Každé jaro budeme jezdit z Budějovic do Prahy.

Předpokládám, že stále sportujete, jaké sporty teď děláte?

Baví mě moc surfování. Surfoval jsem už jako kluk, ale kvůli veslování na to nebyl čas a teď jsem se k tomu vrátil. Jinak nejvíce pořád vesluji, ale spíš se svými svěřenci. Pak jezdím i na kole a chodíme po horách. V zimě pak jezdím na běžkách, občas na sjezdovkách, ale na to jsem nikdy moc nebyl. Nebo bruslím. Prostě všechno, co jsem nestihl během svojí sportovní kariéry.

Hodláte se udržet aktivní i ve vyšším věku?

Myslím si, že je to určitě potřeba, vzhledem k tomu, že organismus je na to zvyklý. Tělo pohyb potřebuje.

Měli by lidé sportovat ve vyšším věku?
Určitě by měli sportovat. Na druhou stranu jsou určití lidé, kteří mají předpoklady ke sportu a pak jsou lidé, kteří ty předpoklady nemají. Nemusí tak všichni nutně sportovat, ale hýbat by se určitě měli všichni. Kdysi dávno jsme také běhali, lovili a byli v kondici, abychom přežili. Takže to máme v genech. Život je prostě pohyb.