S Květou jsme se sešli jednoho deštivého odpoledne v Loděnici v Litoměřicích kousek od místa, kde bydlí se svým manželem Zdeňkem Peckou. Povídali jsme si na balkonu loděnice a Květa nám prozradila spoustu zajímavých informací o svém životě.

Jak jste se dostala k běžeckému lyžování?
Já pocházím z Podkrkonoší a tam se říká, že se děti rodí s lyžemi na nohách. V podstatě jsme lyže používali na cestu do školy, na tělocvik, byly běžnou součástí našeho života. Nicméně pro mě byla cesta k lyžařskému oddílu a závodění trošku delší, protože jsme byli soukromí zemědělci a na sport skoro nebyl čas. U nás doma se muselo pracovat, chodit na pole, na louku a na sportování nebo ježdění po světě nebyl čas. Zdánlivě by se dalo říct, že v zimě byl větší klid, to jsme ale zase draly peří, protože my jsme byly čtyři holky a maminka si vzala do hlavy, že nám všem musí dát peřiny, a to se jí taky podařilo.

Když mi bylo třináct let, tak tatínek zemřel a ve Studenci, což byla vesnice, kam jsem chodila do školy, byl velmi dobrý lyžařský oddíl. Štěstí bylo, že tam byl nadšený starosta, který znal všechny děti, které chodily k nám na školu. Chodil se dívat i na školní závody, kdo se kde umístil, kdo jak lyžuje, a vyhlídl si mimo jiné i mě a přišel až k nám domů a poprosil moji maminku, jestli by mě pustila na trénink. Přivedl s sebou rovnou i trenéra a dá se říct, že tito dva pánové udělali ten rozhodující krok a já díky nim vstoupila do lyžařského oddílu, začala trénovat a jezdit na závody.

Je něco, v čem vám to těžší dětství ve sportu pomohlo – třeba nějaké vlastnosti?

Já si myslím, že každý člověk, který se musí někdy o něco zasloužit, tak pochopí, že nic není zadarmo. Postupně jsem systematickou prací získala jednu důležitou vlastnost, a tou byla fyzická odolnost. Byl to úžasný vklad, který se pro běh na lyžích hodil, protože tam potřebujete nejen silné paže a nohy, ale také trup, a to všechno jsem při zemědělské práci získala a asi se to nedalo nahradit žádným jiným posilováním.

Když se přesuneme už k samotnému sportu. Zajímalo by mě, jak probíhal takový tréninkový den na vrcholu vaší kariéry. Bylo to hodně náročné?

Já si myslím, že běh na lyžích, stejně jako každý jiný vrcholový sport, chce celého člověka. Pohltí celý jeho režim a zaplní mu celý den včetně jeho myšlenek. Takže náročné to bylo, někdy jsme trénovali i čtyřfázově, stalo se tak, že jsme trénovali třeba 7 hodin denně čistého času. Přiznám se, že to někdy bylo i přehnané. Chyběla tomu určitá dávka regenerace. Hodily by se i nějaké teoretické přednášky o tom, co by měl člověk dělat, a jak by to měl dělat. Takže z mého pohledu to bylo na hranici únosnosti, protože neexistovalo, že večer půjdeme například do kina. Sotva jsme našly chvíli na studium.

Je něco, co vám sport vzal?

Já si osobně myslím, že jsem neztratila nic. Protože pokud by někdo tvrdil, že to bylo třeba mládí nebo nějaké radovánky, tak naopak ve sportu jsme zažili takové věci, které normální život nepřináší. Takže myslím, že sport mi hodně dal, ale nemyslím si, že by mi cokoliv vzal.

Jak vzpomínáte na období, kdy jste vyhrála tři olympijské medaile? Konkrétně v roce 1980 a 1984?
V mém případě to spíš bylo takové, až bych řekla příliš komorní, protože Olympiáda v Lake Placid nebyla v našich médiích téměř vůbec prezentována. Psal se rok 1980, kdy všechno bylo trošičku jinak a totalitní režim tyhle věci příliš nepodporoval. Zisk mé medaile přišel příliš brzy na to, aby to spousta lidí vnímala jako úspěch, očekávali jsme, že bude spíš hokejová medaile. Na oslavu medaile jsme měli s trenérem jednu láhev plzeňského piva, a to byla celá naše oslava. Vedení výpravy nám řeklo, že to je hezký, a mohli jsme jít spát.

O moc jiné to nebylo ani v Sarajevu, i když tam to bylo přece jenom trošičku veselejší. Navíc to bylo v přímém přenosu, spousta lidí to mohla sledovat, a dokonce se i mohla přímo do dějiště olympiády podívat.

Kariéru jste ukončila ve 28 letech, proč tak brzo?

Já jsem svoji kariéru chtěla ukončit ve chvíli, kdy budu cítit, že jsem na vrcholu. A to se mi podařilo v podstatě na olympiádě, přestože se mi nepodařilo získat zlatou medaili, což byl samozřejmě můj sen, ale na to, aby člověk vyhrál, tak se mu musí všechno sejít, a ještě musí mít pořádný kus štěstí. Takže já jsem byla vděčná za svoje dvě medaile a končila jsem, protože jsem věděla, že chci končit ve chvíli, kdy mám ještě šanci založit rodinu, potkat toho pravého a mít děti.

A co jste po ukončení kariéry dělala?

Ve chvíli, kdy jsem ukončila kariéru, tak jsem prožívala poměrně zajímavé období především proto, že jsem měla to štěstí a potkala jsem v té době muže, se kterým jsem chtěla žít a chtěla jsem s ním mít i děti. Ale moje okolí očekávalo, že budu lyžovat ještě minimálně čtyři roky a že budu vozit ještě další medaile. Takže ve chvíli, kdy jsem řekla, že končím, tak se na mě hlavně trenér velmi zlobil. Zlobili se i funkcionáři. Nikdo mi nepodal ruku, nikdo mi neřekl děkuji, nikdo mi neřekl na shledanou nebo sbohem. Krátce potom jsem odcházela na mateřskou a nikdy jsem toho nelitovala. 

Váš manžel je veslař Zdeněk Pecka, řeknete mi, jak jste se seznámili? Oba máte zcela odlišné disciplíny.

Naše seznámení probíhalo velmi prozaicky. Napomohli tomu novináři, protože otiskli rozhovor, ve kterém jsem mluvila o svém budoucím životě, o tom, co si představuji a co bych chtěla. Můj tehdy ještě budoucí muž si to přečetl a zdálo se mu, že bychom si mohli rozumět. Takže jsme se asi dvakrát potkali a měli jsme oba pocit, že bychom spolu mohli žít. Asi po čtyřech setkáních jsme si řekli, že se vezmeme. Velmi krátce na to jsme to skutečně udělali a už jsme spolu pětatřicet let a myslím, že jsme toho nikdy nelitovali.

Jak často se věnujete v současné době běhu na lyžích?

Já se snažím sportovat, i když už jsem v letech. Snažím se hýbat, pracovat, chodit na procházky, snažím se běhat na lyžích, když napadne krásný sníh. Dnes už lyžuji jen, když je sníh, který je příjemný. Takže žádné lyžování za každou cenu. V létě zase jezdím na kole. Myslím si, že toho pohybu mám pořád dost.

Sportujete i s manželem?

No, snažím se manžela vytáhnout. On samozřejmě občas jezdí na trenažeru (veslařském), ale snažím se ho hlavně vzít na lyže a na kolo.

A jde vašemu manželovi běh na lyžích?

Určitě je mnohem lepší lyžař než já veslařka.

Myslíte, že je důležité ve vyšším věku sportovat a udržovat se v kondici?

Z mého pohledu je potřeba se pořád hýbat. Není důležité snažit se podávat maximální výkony, ale je velmi důležité zachovat si nějaký pohyb, který člověku dělá radost. Je to podstatné nejen pro fyzické zdraví, ale i pro duševní pohodu. Tady bych citovala slova svojí maminky, která umřela skoro v pětadevadesáti letech a říkala, že dokud člověk může, tak musí dělat.

Jaký je váš momentální cíl?

Můj momentální cíl je poměrně jednoduchý: být v pohodě, být zdravá, být nápomocná svým dcerám a také pomáhat s hlídáním vnoučat, protože to si myslím, že je nejen určitá zodpovědnost, ale také veliká radost.